Podle této myšlenky by stát měl peněžní dávkou, stejnou pro každého, zajistit základní živobytí všem lidem, ať už pracovat nemohou nebo nechtějí. A výdělečně činní by si jí samozřejmě přilepšili. Zkusme zatím zůstat u podezření místo apriorního odsudku. Konzervativnímu uchu zněla podezřele i minimální mzda, a přesto se už nesvádí boj o její podstatu, jen o její výši. V ideálním světě nabídky a poptávky je to totiž deformace trhu, jenže učebnicový ideál volné hry tržních sil je stejnou myšlenou veličinou, jako třeba přímka. Představit si ji umíme, pro poznání světa je až životně nezbytná, zhmotnit ji ale nelze.
Dokonale volný trh v praxi neexistuje už i díky regulacím, které sotvakoho z nás napadne zpochybňovat, počínaje hygienickými předpisy či ochranou před zneužitím monopolního postavení na trhu. Nemluvě o spornějších výjimkách, úlevách, daňových prázdninách, státních subvencích, eurodotacích. Nicméně i hrozba dominance jednoho zaměstnavatele na regionálním trhu práce, který by mohl uchazeče o zaměstnání mzdově tlačit až k hranici přežití, je dnes chápána jako důvod k zavedení minimální mzdy. Konzervativní ucho rádo slyší, že minimální mzda je přece jen limitována tržními parametry a ani v nejsociálněji orientovaných bohatých zemích nepřesahuje polovinu průměrné mzdy v národním hospodářství, v ČR představuje jen třetinu.
Velkým problémem definice základního nepodmíněného příjmu je snaha žádat po něm záruku důstojného živobytí každému příjemci. Jak ale definovat míru důstojnosti, když máme pochybnosti o tom, zda lze důstojně vyžít z minimální mzdy? V ČR mluvíme o sumě 8500 Kč, z nichž po zdanění bezdětného příjemce bez jiných daňových bonusů zbyde 7564 korun. A kolik peněz by si vůbec mohlo dovolit takto vyplácet české národní hospodářství?
Z více než 490 miliard korun, které dal loni stát na sociální výdaje, tvoří asi 85 procent důchody, výdaje nemocenského pojištění a další tzv. pojistné dávky, které si lidé vesměs předplácejí s vírou v princip zásluhovosti – tedy čím více do společných fondů přispívají, tím více z nich v případě nemoci nebo stáří získají, byť s ohledem na princip solidarity zdravých s nemocnými a úspěšných s odkázanými. Celá věc má pak dva háčky.
Jeden je společensko-filosofický, kde spousta lidí má už dnes problém s principem solidarity kvůli (často falešnému) pocitu, že sociální dávky pobírají lidé, kterým se pracovat nechce. Umožnit vznik vrstvy lidí, kterým vůli k práci nemuseli ani předstírat, je asi společensky neprůchodný. Je snad i dobře, když většina lidí chápe, že přerozdělovat lze jen z hodnot, které společnost vyprodukuje, a to i díky principu zásluhovosti.
Druhý háček je technický: není mi známá studie, která by ve struktuře sociálních výdajů českého státu důsledně oddělila zásluhovou složku od části solidární. Například jak nově definovat důchody složené ze základního nepodmíněného příjmu a části odvinuté z odvodů ze mzdy v produktivním věku. Zda nezměnit strukturu pojistných odvodů a daní. Nebo uvážit, zda postižený člověk nakonec nepotřebuje vyšší příspěvek, než jeho zdravý líný vrstevník.
Znamenalo by to zásadní, až revoluční změnu důchodových a pojistných systémů, která nemá narýsovanou ani pevnou myšlenkou linii, natož aby byla aspoň hrubě propočítaná. Při pohledu na to, jak těžko se rodila důchodová reforma, jejíž další osud je nejasný, začíná být zřejmé, že program všeobecného příjmu zůstane ještě mnoho let nejspíš jen iluzí. Tím víc, že ani kdybychom měli k ruce zmíněné propočty, nejsme schopni předem domyslet, co by tak radikální změna přinesla v otázkách cenové a mzdové struktury a jaký by byl její dopad na reálný vývoj rozpočtu a na trh práce. Mohli bychom třeba optimisticky doufat, že zrušení úřadů, vypočítávajících různé sociální dávky, by vedl k úspoře peněz větší, než kolik by pak stálo financování armády nezaměstnaných úředníků základním nepodmíněným příjmem. Ale už netušíme, co s náladou společnosti udělá zvětšená armáda lidí bez práce, sice schopných přežít, ale těžko hledajících pocit vlastní důstojnosti.
V úterý 14. ledna uplynula roční lhůta na získání jednoho milionu podpisů občanů aspoň sedmi členských států Evropské unie s cílem dosáhnout veřejného slyšení v Evropském parlamentu na téma základního příjmu. Kampaň neuspěla. Přesto, a přes výhrady k volání po okamžitém zavedení základního nepodmíněného příjmu, je to myšlenka, kterou je třeba se zabývat. A místo revoluční změny k ní snad i postupně mířit. Důvodů je více.
Byť je sociální systém ČR uznáván jako jeden z nejefektivnějších, další vylepšení mu neuškodí. Zmiňme příspěvky na bydlení, které ohýbají bytový trh, již tak deformovaný opožděnou deregulací i kdysi štědrou podporou vlastnického bydlení na úkor neregulovaných nájemníků a regulovaných pronajímatelů. Vyvolává zlou krev vůči pobíratelům příspěvků, přes něž mnohdy za nuzné bydlení jen „protečou“ na účty někoho jiného. A jsou časovanou bombou limitovanou tříletou dobou vyplácení.
Penzijní reforma u lidí sice propadla, ale nepominuly důvody, které k ní vedly. Přesun prostředků státu od ústavní výchovy a péče k mnohem efektivnější rodinné postupuje pomalu. Nekvalifikované práce opravdu ubývá a možnosti rychlé rekvalifikace třeba padesátiletého dělníka na IT inženýra jsou omezené. Úvaha o základním nepodmíněném příjmu, umožňující jen tak tak přežít, kombinovaného s podmíněným příjmem za dobrovolnou veřejně prospěšnou činnost, dnes vyhrazenou neziskovému sektoru, dobrovolníkům a mizerně placeným pomocným silám v sociální a zdravotní oblasti, možná v dlouhodobém výhledu není úplně marná. Při zachování zásluhové složky by snad mohla více polidštit příliš ekonomizované vztahy a kultivovat veřejný prostor.
Nicméně na tuto možnost by se musela společnost dlouhodobě připravovat nejen seriózní úvahou o změnách rozpočtových toků, ale také mentálně. A mezitím možná hledat odpověď na otázku, kterou mi vnuknul kamarád, národohospodář, při úvaze o stále větším nahrazování lidské práce stroji: Jak to, že tak přísně, zdaňujeme lidskou práci, ne však práci strojů?
Psáno pro LN, 15. ledna 2014