Reklama
 
Blog | Peter Gabaľ

Předčasný slovenský restart

Slovensko dnes volí a nic než vítězství Směru Roberta Fica nikdo nečeká. Jeho vláda možná přinese určitou stabilitu. Ale za jakou cenu?

 

Možná znáte ten pocit, když máte na něco hroznou chuť, ale sami nevíte, co by to mělo být. Provětráte lednici, skřínky v kuchyni i spíž – a nic. Neberou vás sladkosti, neláká vás kyselé, nechcete slané. Podle všeho jde o nedostatek nějakého vitamínu nebo stopového prvku, ale bez důkladné analýzy stavu organizmu na to asi nepřijdete, pokud vám třeba na ten správný druh oříšků nepadne zrak, nebo je pokud dokonce vůbec doma nemáte.

Také nějak se jistě dnes cítí nemalá část slovenských voličů, když po necelých dvou letech mají opět šanci rozdat karty mezi uchazeči o mandáty v jediné parlamentní komoře. A tak se zachovají stejně, jako by to udělali doma v kuchyni: někdo bude dlouho pátrat a k onomu vitamínu se aspoň přiblíží, někdo se spokojí s náhražkou v podobě oblíbené pochutiny, někdo si prostě nedá nic. Mimochodem, rekordně vysoká účast by vysoce zasahovala do sféry zázraků, zatímco rekordně nízká by dnes nepřekvapila nikoho. To samo o sobě svědčí o něčem, co není pro demokracii příliš zdravým stavem. Nezájem a nechuť volit, velká míra rezignace na obnovování smlouvy mezi občany a státem, to je těžce měřitelná a ještě hůře uchopitelná veličina, která ale bezpochyby ovlivňuje životní pocit lidí, či jinak řečeno, může být jedním z prvků kvality života.

A ještě jeden praktický důsledek se pojí s nízkou volební účastí: vždy zvyšuje podíl fanatických podivností nebo disciplinovaných extrémů. Slovensko teď naštěstí nedisponuje charismatickým lídrem nějakého skutečně extrémního směru, vše ale naznačuje, že z osmi nebo devíti stran s nadějí překročit parlamentní brány bude hned několik nevyzkoušených a nečitelných projektů, způsobilých vnést do lavic sněmovny akorát chaos izraelského nebo předberlusconiovského italského typu.

Reklama

Za daných okolností i odpůrci šéfa strany Směr – sociální demokracie Roberta Fica musejí alespoň potajmu připustit, že jeho masivní vítězství by nakonec mohlo být záchranou před takovým chaosem. Ať už v podobě jednobarevné vlády, která se ještě nedávno očekávala téměř s naprostou jistotou, nebo ve spojenectví s některou z neextrémních stran pravého středu. Otázka na později zní, jakou cenu by Slovensko za tuto stabilitu zaplatilo.

Konec populární premiérky

Dnes je ale jasné, že končí předvolební festival nesmírné trapnosti a zbývá jen doufat, že na něj nenaváže afterpárty v podobě neschopnosti vyjednat a sestavit solidní vládu. Že skandál jménem Gorila nejvíce poškodil SDKÚ-DS, která s přestávkou dominovala slovenským vládám po deset z uplynulých čtrnácti let, na tom není nic divného. A nemuselo by na tom být ani nic špatného, kdyby kazatelům morálky a čistoty nekapalo zpod klobouků tolik másla.

Jedna ze stran, s velkými nadějemi klepající na dveře velké politiky, proslula velkolepou kampaní s protikorupčními hesly. Kampaň hnutí 99 procent – občanský hlas byla v první fázi vzhledem k regulaci politické reklamy podle všeho neetická a obcházela zákon, množství nalitých peněz nebudilo důvěru a korunou bylo zjištění o rozsáhlém falšování podpisů na předvolebních petičních listinách.

Když ale mluvíme o skutečné trapnosti, tak například jednoho z volebních lídrů na plakátech jeho dcera laškovně tahá za uši. Jde o bývalého ministra obrany Ľubomíra Galka, pod jehož vedením vojenská rozvědka ve velkém odposlouchávala úředníky i novináře. Smysl pro humor mu jistě nelze upřít, ale spousta voličů by místo kabaretu očekávala od sněmovny smysluplnou a respekt budící zákonodárnou činnost.

Před svou rezignací zmíněný ministr zastupoval ve vládě parlamentního nováčka, stranu Svoboda a solidarita, jejíž odpor k eurovalu položil vládu. Šéf této strany a tehdy předseda sněmovny Richard Sulík proslul čilou komunikací s podnikatelem nevalné pověsti, třeba o důvěrných detailech kolem volby generálního prokurátora, přičemž přepisy jejich SMS byly následovány videozáznamem setkání obou pánů.

To, že noví apoštolové čistoty v politice sami uvíznou v síti vzájemných nahrávek, není samozřejmě žádné slovenské specifikum. Českého čtenáře jistě nepřekvapí ani to, že nemálo poznatků, získaných orgány činnými v trestním řízení, nakonec neslouží k žádnému trestnímu řízení, ale k řízení politických zájmů prostřednictvím kompromateriálů, které už má téměř každý na každého. Z ničeho nevyplývá, že by to dnešní volby měly jak a proč na Slovensku změnit. Jedinou jistou změnou je odchod premiérky, na kterou sice asi nikdo nic neměl, ale ani ona na nikoho. Ať ona sama se možná ráda vrátí k profesi socioložky, je to smutný konec jedné z nejpopulárnějších tváří slovenské politiky. Řekněme, že Iveta Radičová ostudu ženám na své pozici neudělala, v konečném důsledku se jí ale vláda rozpadla pod rukama a ona sama uznala, že v tom, jak jsou zákoutí politiky nastavena, neumí ani nechce chodit.

Návrat těch, kdo spolu mluví

Odečteme-li pár méně výrazných postav z pravého středu politického spektra, rovněž nesoucích stopy nečistot, nakonec zase zbydou jen dva hoši, kteří spolu mluví a kteří v tom umějí chodit.

Ministr zahraničí a expremiér Mikuláš Dzurinda, který už dvanáct let stojí v čele SDKÚ-DS. Jeho nezpochybnitelnou zásluhou je jeho nemalý podíl na odstavení Vladimíra Mečiara a vytažení země z mečiarovského bahna do luhů EU a NATO a ekonomicky modernizovaná země. Že se ve jménu pokroku a reforem sám v oněch močálech umazal, je realita politiky. Někteří z jeho dávných soupoutníků se sice neumazali, ale ani s ničím nehnuli. Jiní se dokonce i umazali, ale nic pozitivního po sobě nezanechali. Slovensku chybí Dzurinda 2.0, tvrdohlavý vizionář bez stínů minulosti.

Druhou výraznou postavou je pak Robert Fico, který sjednotil pod svými křídly prakticky celou levici a část nacionalistů. Kdo má paměť, tak i bez odposlechů ví, že za jeho vlády se přidělovaly obří veřejné zakázky způsobem, který nesnese žádná kritéria slušnosti, byť porušení zákona shledáno nebylo. Nic zvlášť pozitivního zemi nepřinesl, s korupcí nezatočil, politickou kulturu svým hulvátstvím spíše huntoval. To je ta cena, kterou zřejmě Slovensko zaplatí za novou stabilitu pod jeho vedením. Jedním ne nevýznamným bonusem pak je, že se snaží být konformní s jádrem současné EU a ve svých mocenských ambicích zřejmě nikdy nezajde tak daleko, aby drze měnil ve svůj prospěch ústavu, jako maďarský premiér Viktor Orbán. Zkrátka, žádná sláva, ale ani chaos nebo diktatura.

Dnešní volby v SR jsou tedy cosi jako restart starého počítače. Operační paměť se mu na chvíli vyčistí, ale skvělým přístrojem se už prostě nestane.

 

Lidové noviny, 10. března 2012

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama