Reklama
 
Blog | Peter Gabaľ

Komu zvoní půlnoc

Silvestr jako každý jiný, říkal jsem si před dvaceti lety. Ač mladík, věděl jsem už, že úderem půlnoci a změnou letopočtu se přece věci náhle nemění, že novoroční předsevzetí většinou nemají váhu, protože místo magického termínu je potřeba pevného vnitřního rozhodnutí k zamýšlené změně a nezdolné síly k jeho naplnění, což nesouvisí s datem, které je spíše jen záminkou k odkládání předsevzetí.

Zkrátka a dobře, odmítal jsem uvěřit, že o půlnoci, kdy zanikne má vlast a vzniknou dva nové státy, tedy pro mě dosud nevídaný a nepředstavitelný koncept dvou „půlvlastí“, že se tím něco může skutečně změnit. Měli jsme přece už nové demokratické ústavy, colní a měnovou unii, vizi propustných hranic, a – a to hlavně, přece! – společný kus historie, soustavu společných zážitků a hodnot, spoustu sdílených příběhů, podrobnou vzájemnou informovanost a poznání se, bezpočet rodinných a přátelských vazeb.

Ale ano, tušil jsem, že východní část půlvlasti mi bude z důvodu státního občanství čistě úředně bližší a že její vláda je mi mnohem méně milá, než ta, která nyní nefederálně osiří v Praze. Ale vláda snad lid za jednu noc jen tak nevymění, uklidňoval jsem se.

Řekněme, že nevyměnila. Jenže popis nastávající skutečnosti se ukázal být o cosi složitějším, než má mladická zkušenost umožňovala tušit. Ten půlnoční moment někdy dovede způsobit nečekaně závažné zvraty. S partou kamarádů na tahu už nevím odkud a nevím kam jsme s blížící půlnocí natrefili na zářící televizní obrazovku a z bujarého veselí utichali do posledních vteřin Československa., které se tak už vlastně ani nejmenovalo. Odbila půlnoc, hymna začala znít až od druhé poloviny své dosud obvyklé podoby, a na mě padala podivná tíseň. Naproti tomu kamarád, který se měsíce až léta vyhýbal politickým debatám a řeč stáčel na svá dobrodružství, ženské a peníze, začal nadšeně řvát – hurá, máme vlastní stát.

Reklama

Aby nedošlo k omylu, považuji se za názorově otevřeného člověka a řekl bych, že by mi nevadil jeho postoj, pokud bych o něm už něco tušil a byl s ním předem srozuměn. Šok z překvapení upevnil pohled na televizní obrazovku, která zachycovala pro mě odporné figury. Na tribuně v centru Bratislavy se kolem Vladimíra Mečiara motaly postavy Augustína Mariána Húsky a Ivana Gašparoviče. Ano, toho Gašparoviče. Mužů myšlenkově uvízlých v minulosti, slepě oddaných svému populistickému šéfovi strany a premiérovi, o kterém jsme již mnozí tušili, že má – jak to kulantně říci – sklon nevytrubovat veřejně a naplno úplnou pravdu a dávat lidem nabídky, které se neodmítají.

Že je lež Mečiarovou pracovní metodou, zaznělo naplno o několik málo měsíců později z úst jeho ministra Milan Kňažka, který tam samozřejmě tehdy rovněž stál a dle mého pocitu, protože na hlubší analýzy nebyla nálada ani kondice, tam zrovna právě plival po hodnotách, jejichž byl tři roky a pár týdnů předtím na stejném místě hlavním mluvčím. Něco tak absurdního by ani Havel nesepsal, říkal jsem si mimoděk o dramatikově nedávném poradci.

A ještě v mnohem vzdálenější budoucnosti na nás měl číhat případ odvahy nepřijmout nabídku, která se neodmítá, vedoucí ke světově unikátní účasti tajné služby země na únosu prezidentova syna do ciziny, neb hlava státu se ukázala býti vůči premiérovi nečekaně neposlušnou. Také jsme ještě netušili, že na rozdíl od plíživosti normalizace existují i mnohem rychlejší metody, jak ovládnout stát, třeba „parlamentní noc dlouhých nožů“, kdy nová sněmovna od pozdního večera do svítání dovede změnit tolik zákonů a personálně ovládnout tolik státních úřadů i médií, že legálnější státní převrat by člověk v dějinách sotva pohledal, byť ulicemi nepochodovaly jednotky Lidových milicí.

To všechno mělo ještě jen přijít. Stejně, jako první pracovní den v novém státě, kdy bývalý svazácký deník, nyní ve správě ministerstva školství, ale příliš nezávisle a protimečiarovsky laděný, za půl dne dostal novou dozorčí radu a představenstvo, novou šéfredaktorku a celé vedení, a po hromadné výpovědi desítek redaktorů i nové osazenstvo. (Zde se nabízí jeden z mála příběhů tehdejší doby s happyendem, vznik nových svobodných novin, jejichž jsem měl tu čest být pár let asi půlprocentním spolumajitelem. Dost na tom, že můj nyní už bývalý kamarád, ano, ten popůlnoční nadšenec samostatnosti, předtím technický pracovník původního deníku, v sobě náhle objevil obchodní a organizační talent a až do krachu oněch novin povýšil do jejich nejužšího vedení).

Jenže i toho jsem byl účasten až o tři dny později. Ale už mnohem dříve jsem začal věřit v sílu okamžiku, který nemusí přijít náhle a spontánně, ale s úderem celkem očekávané půlnoci. Vždyť se záhy odmlčel federální televizní okruh a ve Slovenské televizi náhle přestal existovat zbytek světa. Teda až tu vsuvku o počtu států, které uznaly samostatné Slovensko. Jinak jen oslavující, radostná, nadšená, svébytná země. A já dosud netuším, kdo 1.1.1993 přednesl novoroční projev v Praze a trochu se stydím. Ale vážně nevím, jak prožívala první dny samostatnosti Česká republika, která zůstala mou půlvlastí a později se stala mým plnohodnotným domovem.

Ano, teď vidím, jak trapně to zní v době všeobsáhlého internetu. Jenže on tehdy fakt nebyl.

Ale tehdy se z tušení, že to asi nebude moc dobré, za rychle stala jistota, že to bude hodně špatné. Proč dneska nad tím lkát, je to dávno, rány se zahojily a navzdory mým tehdejším pocitům mi dnes oba samostatné státy dávají jakýsi smysl. Jenže, když se tak za tím vším ohlédnu, smysl mi dávají proto, že jsou oba součástí Evropské unie. Nejsem odborník na eurozónu, nefandím mnoha regulacím a jsem si jistý, že snahy o rychlé prohlubování integrace v době krize a nejistot jsou riskantní. Ale také už vím, že do sebe zahleděnost, izolacionismus a stavění zdí od okolního světa jsou předzvěstí úpadku a oklešťování svobod.

Má-li mít tato vzpomínka pointu, tak tu, že znám Slovensko Mečiarovo, Dzurindovo i Ficovo. A věřím, že jen ti malí chtějí být raději první v poslední vesničce, než druzí v Římě. Ti velcí jsou světu otevřeni.

Psáno pro LN, 31.12.2012

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama