Reklama
 
Blog | Peter Gabaľ

Liduprostá demokracie? Nebezpečná iluze!

Den lidských práv jsme si letos 10. prosince – stejně jako nedávný 17. listopad – poprvé připomněli bez Václava Havla. Tím víc je důležité připomenout klíčovou dvojici slov z jeho myšlenkové pozůstalosti. Ta slova zní prostě: občanská společnost.

A je důležité je připomínat je tím víc, čím víc ve společnosti nacházejí odezvu různé myšlenkové experimenty, které věří v rychlou nápravu poměrů cestou změn volebního systému a různých zákonů, voláním po okamžité výměně takřka celé politické garnitury, po potlačování role politických stran či dokonce razantních zásahů do vlastnických poměrů. Ve všech těchto úvahách totiž až příliš málo zaznívá důraz na svobodného a zodpovědného občana, který sám dodržuje platné zákony, chová se po všech stránkách mravně, není lhostejný k dění ve svém bezprostředním okolí, neztrácí společenskou a politickou paměť, využívá svého volebního práva a poté pak při výběru politické reprezentace klade na kandidáty jen stejné nároky, jako sám na sebe: tedy místo velkých řečí na obyčejnou lidskou slušnost a spolehlivost, a místo víry v instantní zázraky na vytrvalou poctivou práci. Nic jiného ještě nikdy a nikde nefungovalo.

 

Jistě, vysloveně špatný volební systém a vysloveně špatné zákony by jistě dokázaly účinně zhatit úsilí občanské společnosti. Jenže tohle ve skutečnosti není problém České republiky. Problémem se stále více zdá být uvědomění si toho, že sebelepší volební systém je k ničemu, když velká část občanů na možnost volby rezignuje a nechá rozhodnout menšinu, v jejímž rámci tak stoupne váha disciplinovaných nebo fanaticky oddaných příznivců extrémů. Že sebelepší zákony jsou k ničemu, pokud se nedodržují. Připomeňme zde to jemné, a přesto pro tehdejší režim strašidelné kouzlo Charty ’77, která přece nevolala po zásadním zvratu, revoluci a náhlé změně poměrů, ale žádala po režimu jen to, aby dodržoval vlastní zákony a mezinárodní smlouvy, ke kterým se zavázal.

Reklama

 

Ne že by v českém právním systému nebylo co vylepšit a doladit, ale neustálé a překotné změny zákonů vedou spíše k chaosu a nepřehlednosti, a v konečném důsledku umožňují jejich nedodržování právě kvůli mezerám, nepokrytým zavedenou právní praxí, ustálenými výklady a případnou judikaturou. V tom je zase – byť tolikrát kritizované – kouzlo 17. listopadu 1989, že nebyla přerušena kontinuita státu a právního řádu a místo náhlého zvratu, který obvykle vede buď k chaosu, nebo naopak zneužití novými elitami, ale že se země časem oprošťovala od své minulosti a teprve postupně reformovala právní systém. Ano, tento proces probíhal nedokonale a dnes víme, že mnohé nově přijaté zákony tehdy přímo postavily základ některých pozdějších problémů, s nimiž si nevíme rady dodnes. Proč bychom pak ale měli věřit, že kdyby byl náhle smeten celý právní řád, v situaci nesvázané dosavadními pravidly by najednou tehdy z ničeho vznikla dokonalá soustava zákonů? A proč bychom pak měli věřit, že nějaká náhlá zázračná změna by měla nastat sama od sebe v budoucnu?

 

A kdy by ji realizoval? Kde jsou ti skvělí noví poslanci, odhodlaní uspět ve většinových volbách, když neuspěli ve volbách senátních? A proč jsou vlastně favority nadcházejících prezidentských voleb lidé, pod jejichž premiérskými křídly korupce jen kvetla?

 

Tak neradi posloucháme, že zázrak z nebe nepřijde, že o všech změnách se musí důkladně přemýšlet, diskutovat, a zvažovat jejich všechny možné, případně i nežádoucí důsledky. Že demokracie má v historii i ve světě mnoho různých podob, ale že spíše, než v zemi, zahleděné do sebe, vymýšlet nové experimenty, je dobré se více dívat tam, kde věci fungují a kde mají lidé s demokracií mnohem delší zkušenosti a kde se po dlouhém hledání a zkoušení jednotlivé modely osvědčily více, jiné zase možná méně. Že žádný lepší systém, než liberální demokracie, respektující vládu práva, zatím lidstvo nevymyslelo. A že nutnou podmínkou demokracie jakožto vlády lidu je právě ten lid. Tedy občané s různými zájmy a zkušenostmi, kteří své oprávněné zájmy vyjadřují ve shodě a s podporou podobně smýšlejících lidí, ať už na diskusních fórech, ve spolcích, občanských sdruženích, a třeba – poslyšte to – v politických stranách.

 

Naivní je představa, že svět bude fungovat bez platforem, které ze svého středu vyberou své nejlepší, nebo alespoň jejich zájmy nejlépe vyjadřující zástupce. Naštvanost lidí na politické strany je pochopitelná, úvahy o jejich potlačování či rušení jsou ale nebezpečné. Demokracie potřebuje nejen angažované občany, ale také volby. A volební proces zase potřebuje platformy, schopné formulovat ideje, o něž se soutěží. Když už lidé nechtějí do nich vstupovat a vnášet do nich to, co považují za potřebné a správné, mohou si aspoň z jejich nabídky zodpovědně vybírat – a třeba se přitom neomezovat na těch pět nejznámějších.

 

Nedělat nic a nadávat na poměry ale nesnímá zodpovědnost z těch, kteří ukazují prstem na ty angažované a vymlouvají se, že oni sami přece nic nezmůžou a že za všechno mohou jacísi „oni“. A tak nakonec by nám letošní Den lidských práv možná více než kdy předtím měl připomenout, že v České republice máme a můžeme uplatnit přesně tolik práv, kolik cítíme k dění v této zemi vlastních povinností.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama