Reklama
 
Blog | Peter Gabaľ

Paroubci, s.r.o.

aneb Česká strana silných deklarací

Bohuslav Sobotka a Jeroným Tejc v TV soptí jako Eyjafjallajökull a už nevím, jaká silnější slova by ještě mohli použít, aby se vešli do nejširších rámců slušnosti. Otázka zní, CO by ještě mohli říkat a JAKÁ slova by mohli použít, kdyby to tady jednou nedejbůh opravdu ovládl nějaký český Orbán a opravdu měnil ústavu a opravdu omezoval rámec občanských a politických práv a opravdu prováděl nevratné kroky a monopolizoval moc a zaváděl fašizoidní manýry…

Nejspíš by jim nezbývalo, než mlčet, protože všechen slovní arzenál již byl vystřílen. A to proto, že vládní poslanci požádali o přerušení schůze Sněmovny, kterou v mezidobí vláda požádá o hlasování o důvěře. Ó Bože, jaká to celosvětová ostuda… či co že to?

Jiří Paroubek, vynesen kdysi do premiérského křesla v postgrossovském chaosu, nikdy nepochopil, proč přes nezpochybnitelné zisky voličských hlasů nedokázal svůj post ani jednou obhájit ve volbách. Ani Sobotka a Tejc se Zaorálkem v zádech si jeho situaci zjevně nedokážou střízlivě vyhodnotit a ve vidině vítězství v předčasných volbách podléhají stejnému zatemnění smyslů a ztrátě citu pro míru.

Tady mě napadá jeden dobrý historický příklad z východní části bývalé federace. Postkomunistická Strana demokratické levice, která se zbavila nejen komunismu v názvu, ale také drtivé většiny bývalé členské základny, rehabilitovala se podílem na porážce mečiarismu a silnou podporou vstupu Slovenska do NATO, těšila se pozici druhé až třetí nejsilnější parlamentní strany a důvěře části střední třídy, tak části funkcionářům téhle strany se nelíbila „zrada levicových ideálů“ a vypudila z vedení bratislavské intelektuály, stále více naladěné na vlnu levého středu a ekologických důrazů. Patnáct procent radikálům nestačilo, a tak posunem k opět více komunistické rétorice dokázali vybojovat propad na procenta dvě, odchod ze sněmovny, ztrátu pozic v komunální politice a pohlcení zbytečků SDĽ bývalým spolustraníkem Robertem Ficem. Jako alternativa pro všechny, kdo se štítí pravice, totiž na Slovensku nezbyl nikdo jiný.

Nedovolil bych si tvrdit, že ČSSD za chvilinku skončí stejně, tradice nepustí a její místo na výsluní je nadlouho zaručeno, to ano. Ale ve chvíli volebního rozhodnutí průzkumy nikdy neplatí beze zbytku, to je zase také pravda. Úplně stačí, aby někdo ve volební kampani pustil voličům záznamy úterních tiskovek Sobotky, Tejce a Zaorálka, a zdůraznil, že takto nás budou reprezentovat příští premiér, ministr vnitra a šéf diplomacie. Propad hlasů zaručen, o to se vsadím.

Ale budiž, ať preference ČSSD neklesnou, ať si jsou v červnu předčasné volby, ať si sociální demokraté udělají vládu s komunisty. Až se pak na Václaváku sejde naštvaných sto tisíc lidí, bude pak nová vláda důsledná, podá hned demisi a vypíše předčasné volby? Anebo se raději dá dohromady s nějakou pravicovou stranou a na Václaváku se sejde padesát tisíc naštvaných voličů levice a na Staromáku padesát tisíc naštvaných voličů pravice – co bude pak? Volby na podzim, s nadějí, že někdo dá dohromady jakoby středový subjekt s názvem Něco nezřejmé, schopný se přidat k silnějšímu? A když to nevyjde, budeme žít navždy v kontinuální volební kampani? Nebo co bude dál?

Abych byl osobní a upřímný, Nečasova vláda mi pěkně pije krev, ale permanentní volební proces se mi nezdá být o nic lepším řešením. Nečasově vládě bych také vyčítal, že se za křehké a skoro až podezřelé většiny snaží silou protlačit něco tak zásadního, jako je důchodová reforma, a vyvést spoustu peněz z rukou státu do soukromých fondů. Také bych dal přednost tak silné shodě, kterou nebude možné nikdy nikým zpochybnit. Ale, mezi námi, dá se snad vůbec s ČSSD na čemkoliv dohodnout? Bezradnost jejího programového dokumentu v oblasti důchodové reformy mě neděsí o nic méně, než úplná a nevratná privatizace důchodů. Jako kdyby sociální demokraté čekali, že to někdo vyřeší za ně. V tom případě ale nedává jejich hysterie a volání po předčasných volbách logiku. To ale v české politice vlastně dává máloco…

Takže – Nečasova vláda má teď jedinečnou šanci využít situace, zrevidovat vládní program na tři priority, které nejvíce pálí zemi a voliče a požádat o důvěru s tímto plánem a obrátit se na veřejnost se srozumitelnějším vysvětlením toho, co dělá. Že tak učinit nedokáže, že bude lpět na úsporách zrovna tam a ne někde jinde a omílat to, co jsme už tisíckrát slyšeli, slyšeli, je možné a dokonce velmi pravděpodobné. Co ale ještě budě chtít říct v pátek večer veřejnosti ČSSD, když v úterý vystřílela všechen hysterický arzenál a ve sněmovně před ní bude sedět vláda s novou důvěrou? Toť otázka.

Ale víra sociální demokracie v její oslňující vítězství se mi i přes naštvanost mas nyní začíná jevit po paroubkovsku přehnaná.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama