Reklama
 
Blog | Peter Gabaľ

Profesor Indigo

„Souhlas s odevzdáním opozičního politika k soudu vydala předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová. Ústava jí to prý v tomto případě umožňuje i bez souhlasu poslanců.“ Těmito slovy Česká televize 15. dubna po celý den doprovázela zprávu o zadržení Davida Ratha. Slovíčko „prý“ drásalo mé ucho, přesvědčené, že novináři a editoři, kteří se na prestižní stanici věnují politice, by měli mít ústavu v malíčku. 

Nakonec se ale lidé přece jen dozvěděli, že článek 27 Ústavy České republiky skutečně toto ustanovení obsahuje. Jasno trvalo dva dny, než se neobjevil názor, že v ústavě je mezera a že není zřejmé, zda bez souhlasu Sněmovny lze s doktorem Rathem udělat něco víc, než ho na chvíli zadržet.

Ponechme stranou vyjádření dvou právníků – šéfa komunistů Vojtěcha Filipa a exšéfa lidovců Cyrila Svobody. Jejich právní názory si jistě smíme dovolit brát s rezervou a ohledem na možné politické motivy. Navíc oba předběhl a možná inspiroval odborník na ústavní právo, profesor Univerzity Karlovy Václav Pavlíček. Podle něj se odpovídající článek ústavy špatně interpretuje. Profesor připustil oprávněnost zadržení Ratha jen s pouhým souhlasem šéfky Sněmovny, nikoli už ale jeho další stíhání bez souhlasu celé dolní komory.

Jiní právníci spíše vycházeli z toho, že pokud „na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností“, tak zřejmě tato přípustnost byla sice předběžně a dočasně, ale přesto už dosud platná. Tím spíš, že Němcová vydala to, co ústava označuje za „souhlas k odevzdání zadrženého soudu“. Nikoli tedy policii nebo státnímu zástupci, který by mohl poslance zadržet jen na omezenou dobu, ale soudu, jenž by se jaksi nedostal ke slovu bez zahájení trestního stíhání. Do vazby se člověk přece neposílá jen kvůli špatnému dojmu a bez tomu předcházejících příslušných procesních úkonů.

Případ Davida Ratha je nesmírně citlivý a komplikovaný, v mnoha ohledech vpravdě bezprecedentní a pro obě strany – pro žalobu i pro obhajobu – doslova plný právních i politických nášlapných min. Ojedinělý právní názor, podpořený dvěma politiky, vhozený do tohoto prostoru, pak působí jako granát.

Zkušený pan profesor má na svůj odlišný názor nezpochybnitelné právo. Je prý znám jako nekompromisní pozitivista, čili zastánce toho směru právního myšlení, který zdůrazňuje význam pozitivního, tedy platného práva na úkor práva přirozeného. Drobný vtip je jen v tom, že tento nekompromisní obhájce nedotknutelnosti Benešových dekretů se neštítí své postoje podepírat odkazem na Norimberský proces. Ten ale nemohl dost dobře soudit válečné zločiny na základě tehdy platného nacistického práva a žalobci se odvolávali na provinění pachatelů právě proti přirozeným a nezrušitelným právům obětí nacistických zločinů.

Na platnost komunistického psaného práva v podobě jakéhosi vládního nařízení se profesor Pavlíček odvolával při svém tvrzení, že katedrála sv. Víta nepatří církvi, ale státu. Jen něco si ale pan profesor z psaného práva vybral při ostré kritice ústavního soudu, který zpochybnil zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, aniž by tento způsob jejího rozpuštění předpokládala ústava.

Na stranu prezidenta republiky se Pavlíček před šesti lety postavil ve sporu o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, která se po soudním sporu do funkce vrátila a ještě dosáhla změny zákona o soudech a soudcích. Pan profesor se tu opět jednou neshodl s názorem ústavního soudu, jehož členem se sám nikdy nestal. Prý tak trochu kvůli své komunistické minulosti.

Ono totiž bývalých komunistů bylo a je v ústavním soudu vícero. Pan profesor ale na své politické angažmá od první poloviny 50. let tak nějak ve svém životopise pozapomněl a zejména, jak napsal tehdejší senátor Daniel Kroupa, pan Pavlíček nenašel ani slovo vysvětlení, natož lítosti, nad osudy těch, kterým jako člen jakési komise znemožnil studovat.

K výčtu dodejme, že profesor Pavlíček také vystupoval proti smlouvě s Vatikánem nebo veřejně podpořil iniciativu Ne základnám. Jako člověk neověnčený tolika tituly bych si v žádném případě nedovolil zpochybňovat jeho právní kvality. A ani náhodou mu upírat svaté právo na jeho osobní postoje a názory.

Jen by možná bylo fér vědět, že když profesor Václav Pavlíček vstupuje do veřejné debaty, je vždy oděn do hávu odborníka na ústavní právo, fakticky ale vystupuje jako aktivista, jehož právní názory obvykle jakoby kopírovaly politické postoje Filipových komunistů a Suverenity Jany Bobošíkové. Inu – profesor Indigo.

Jestli jeden levicový deník má potřebu pravidelně do veřejných debat házet názorové granáty zaštítěné jménem profesora Pavlíčka, je to jistě i jeho svaté právo. Ostatní média by ale měla mít právo vědět, že když je někomu 77 a je profesorem Univerzity Karlovy, jeho slova ještě nemusejí být svatá pravda. A dokonce by ho mohla klidně úplně ignorovat. Ústava jim to prý umožňuje. 

Psáno pro Český rozhlas 6

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama